Je úterní odpoledne. Zima zalézá pod nehty, je sychravo a být medvědem, tak se určitě pomalu chystám k zimnímu spánku. Naštěstí k medvědovi mám daleko a myšlenky na zimní spánek vzaly ráno taky za své. Kdybych toti? byl medvědem, tak bych si mohl o těch dvou bodech a zajímavé hokejové podívané nechat jen zdát.

Bohudík jsem slávistou, kterého práce, škola ani prasklá voda doma v cestě nezastavila. A tak jsem se mohl vydat na cestu do nejobydlenější zatáčky v Česku! Pár jedinců mělo to stejné štěstí jako já. Směr Brno vyrá?í několik mini výprav. Z Prahy mám tušení o čtyřech vozech. Kdy? porovnám náš výjezd s očekávaným výjezdem Komety k nám, tak kvantitativně nic moc, avšak kvalitativně oproti Brnu víc ne? dobře, aspoň co se průměrné inteligence týče. Naše skupinka se vydává v čase, který bych pro cestu označil jako o osm minut hůře, ne? akorát. Cesta probíhá v klidu. Vedeme odbornou tematickou debatu k Brnu - vypravíme si vtipy o Brně, procvičujeme si místní řeč - slovíčka, fráze, výslovnost, rozebíráme geografii města (hlavně z předešlých zkušeností se bojíme, ?e Brno na dálnici mineme a skončíme na Slovensku, ostatně z té dálnice to vypadá jako Ji?ák a ne jako skoro velkoměsto!), mimo jiné taky přemýšlíme, kde pramení ta jejich nenávist vůči nám. Nechápeme to, ale zpátky k cestě.  Před šestou se dostáváme k branám města. Postupem času zjiš?ujeme, ?e Rondo je značené pomocí tří písmen, a to ZOO… Co? nás sice na chvíli zmátlo, ale lest jsme prohlídli. S pomocí Jaine, která nám obstarala do ZOO lístky, se dostáváme a? do haly.  
Zase jsme se utvrdili, ?e nás moc místní nemusí. Ani jsme nedostali vlastní klec, tak?e jsme od začátku byli vystavěni útokům místní zvěře. Navíc led z míst, co na nás zbyly, nebyl vůbec vidět, tak?e jsem po dlouhé době mohl sledovat tuto krásnou hru jen v televizi umístěné na kostce. Holky boj o pohled na plochu nevzdaly a přitulily se ke Karlosovi a tím pádem vyhrály i první schod na tribuně a viděly skoro půlku kluziště! Tři posádky Brno trefily i v solidním čase, poslední se zasekla někde cestou. A vlastně udělali dobře, jeliko? z první třetiny se stalo čekání na druhou třetinu, a? domorodci půjdou na pivo nebo párek a my budeme moc konečně ukořistit místa u sebe s výhledem i na hřiště. Za 120 korun tohle? Co ty socky sockujou s našimi 4 kily za vstup? ?e je to prý moc? Se snad zbláznili, já bych od nich vybral 120Kč jen za vstup do metra… Oká, zase se vracím do své role objektivního zpravodaje z výjezdu. Náš mini kotel, skoro si troufám to nazvat pánvičkou, sídlil vně přeplněného, původně našeho, sektoru v prostoru uličky do jiného sektoru. Stále jsme byli vystaveni různým posměškům a strkanicím, které mne utvrzovali v hrdosti k městu, kde se cítím doma. Vlastně ve mne vyvolávali radost a smích z jejich ubohosti. Filosof by na základě chování domácích během chvíle určitě vymyslel nějakou krásnou novou definici pro slovo závist.
Ale zpět k hokeji. První třetinu nevím, popravdě, co napsat, neviděl jsem toho moc, vlastně jsem neviděl vůbec nic. Druhá třetina přinesla skvostný hokej nahoru dolu s naší mírnou převahou v bruslení, sna?ili jsme se i fandit, ale o efektu toho asi nemá moc cenu psát. Euforie domácích :) po prvním gólu byla naštěstí brzy umlčena naší ráznou odpovědí. Co bych neměl opomenout, to je poznámka k chování domácích fans při zranění našeho hráče. Mo?ná to se svým vzděláním mysleli dobře, ?e na tr?nou ránu je dobré pivo, ale mohli mu to pivo podat a ne to na něj lejt z tribuny. Strach o zdraví našeho hráče se v nás pomalu měnil v rozčarování z chování publika. Kdyby psal report kolega z fanklubu, nadpis by po této zkušenosti zněl jasně: dementi, dementi, dementi… Ale z mého pohledu je to urá?ka dementů. Ani v Plzni se zraněný hráč nevypíská! Jiný stát jiný mrav…
Bohu?el naše přání sebrat tři body a rychle pryč nevyšla. Ve třetí třetině přišla obleva našeho herního systému a i Kometu jsme pustili ke hře. Kopr podr?el. Domácí fans spouští mocný chorál, který námi zůstal nepochopen, ale co?, ?e nás jejich skandování Brno, Brno buzerantů plno překvapuje, aspoň jim nechybí sebereflexe. Aspoň dva bodíky jsme z této jámy lvové vydolovali. Mohla přijít na řadu naše děkovačka, kterou narušil sympatický pán v bílé mikině, který se začal navá?et do naší ně?nější části publika, postupem vlastně do všech. Po strkanici si ho vyzvedli rodiče, teda tři pánové z ochranky, která byla v?dy tam, kde domácím nejméně překá?ela. A poděkovat hráčům u busu a hurá domů, do města metra, památek a milých lidí. Zakončil bych to výrokem Vendy, která vystihuje tento výjezd:„A to jsem uva?ovala jít sem na práva, ale kdy? se podívám kolem sebe, tak to radši půjdu pracovat"!